Takže jsem na vysoké škole a už nějakou dobu chodím se svým současným přítelem. Na našem vztahu není nic špatného a on je můj první vážný vztah. Chová se ke mně skvěle a je nádherný, prostě můj typ. Ale nemůžu si pomoct, ale cítím, že do něj nejsem úplně zamilovaná. Možná to souvisí s mým duševním zdravím, které za poslední rok nebylo nejlepší. Někdy náhodně pláču a je mi opravdu smutno a na to beru léky. Ale v poslední době, i když se nic neděje, poslední dobou brečím víc než obvykle i po skvělé noci s ním. Nenávidím se za to, protože mám pocit, že mám velké štěstí nejen s ním, ale můj život plyne docela hladce, takže nemám žádný skutečný důvod brečet. Mám pocit, že bych měla být šťastnější, ale pořád mám ten otravný pocit, že on není ten pravý pro mě. Částečně proto, že byl jen jeden kluk, který se mi opravdu líbil a kterého jsem už přijal, neměl být, ale od té doby nevyšlo mi to s ním, nikdy jsem nebyl schopen udržet stálý vztah a nikdy jsem se nedokázal zajímat o kluka na víc než pár týdnů.
S prvním klukem jsme spolu mluvili naposledy v březnu a skoro jsme to nechali viset. Oba jsme plakali a poslední, co řekl, bylo, že bude myslet na to, až mě příště bude moci znovu políbit a řekl jsem, že na něj budu taky myslet, i když spolu nemůžeme být, ale možná by byla další šance budoucnost. Nevím, jestli je to proto, že hluboko uvnitř jsem na něm stále přilepená, nebo je to kvůli mému špatnému duševnímu zdraví, kvůli kterému mám všechny tyto pochybnosti. Svého přítele mám moc ráda, ale pořád mám pocit, že ho nemiluji. Nevím, jestli to mám odvolat nebo zůstat spolu, protože se opravdu nic neděje. Nechci bezdůvodně ztratit něco dobrého, jen se cítím ztracená a tolik brečím a nevím, jak o tom s nikým v životě mluvit.